čistota

Každý den nyní probíhá stejně. Každý den vstanu, nasnídám se, udělám své ranní povinnosti a poté zírám na svou jizvu. Je to krásná jizva. Dokážu na ni zírat docela dlouho. Po nějaké době dostávám pocit, jako by na mně jizva začala zírat zpátky. Zaplavuje mně přitom vždy takový prázdný, očistný vzdoušek. Jako by měla přijít bolest nebo bych měl začít křičet úzkostí, ale místo toho nic nepřichází. Což je krásné. Zpočátku jsem tomuto pocitu nevěřil, ale nyní jsem se mu naučil zcela poddat. Cítím se jak uzavřen ve blažené věčnosti.

Dokážu tak sedět i celé hodiny. Celý svět tehdy přestane existovat. Tak tady sedím jen já, ve své místnosti, se svou jizvou. Stal se z toho zvyk. Jen si lehnu do polosedu a hledím dolů na svou pravou nohu. Hledím na to, jak z pravé strany kolena vyrůstá bodlák, ze kterého se do všech stran vylévají kožní výhonky podobné řece, která proudí do všech okolních stran. Na to, jak se tyto výhonky hrnou přes celé lýtko v úhlu podobném zahnutí ramen galaxie. A na všechny ty odstíny červené, které v mé malé nožní galaxii vyrůstají jako tvořící se hvězdy v proudu červených řek mých životodárných tekutin. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik odstínů červené vůbec může existovat. Ani malíř by nedokázal namíchat odstíny červené tak krásných barev, jako dokáže má jizva. Veškeré obrazy galaxií oprotí ní upadají v kráse. A ty záhyby na kůži jsou lepší než jakákoliv skulptura. Napínají se a poté se zase shromažďují. Jak se na ně dívám, skoro až dostávám pocit, jako by byly z modelíny. Jako by stačilo dotknout se jich a pouze vůlí své ruky bych si s jizvou mohl hrát a mohl ji modelovat jak jen chci. Nedá mi to a napnu ke své jizvě prst. Zpočátku se jí jen tak lehce dotknu. Je však pevná jako skála. Přichází bolest. To je bolest. Mírně přitlačím. A v mé ráně se rodí nové odstíny červené.

To byla krása.

 

Tak trávím svůj čas. Zírám jak dlouho jen dokážu. A jizva se na mě neustále dívá stejně, jako bych ji dnes viděl poprvé. Není to úžasná věc, být stále naživu!

 

Můj život není můj. Doktor mi to říkal. Za svůj život jsem dlužníkem osudu. Měl jsem již dávno být mrtvý. Proto mu také můj život patří. Já si mezitím tedy budu hledět na svou jizvu.

 

Znovu si na ni klepnu, i když moc dobře vím, že také znovu přijde bolest. Už zaplavuje mou nohu. Dám svou ruku pryč. Chvíli počkám. Užiji si okamžik, dokud vibrace bolesti stále proudí mou nohou. Bolest! Vibrace! Ticho!

Čekám. A vibrace se pomaličku utlumují. A nyní již znovu položím ruku na svou jizvu. Nejprve ji jemně třu o okraje. Pomalými kruhy a něžnými pohyby si hladím okraje jizvy. Klidně můžu i na chvíli zrychlit a poté zas zpomalit. Rytmicky a hravě. Přitvrdit a znovu odlehčit. Mou jizvu to lechtá v pocitu někde mezi škádlením a počátkem bolesti. Je to skoro erotický zážitek.

Znovu zpomalím a přiblížím se ke středu jizvy. Tam, kde je červená nejčervenější. Do očí mi přichází slzy. Škádlení už skoro vymizelo a přichází jen bolest. Bolest! Ta mi ale nějak moc nevadí. Ještě ale není čas brečet. Přestanu a zmírním. Jizva je úplně rudá a kolem místa tlačení ruky nabíhá rána až do bílá. Mám pocit, že nevím, co bych měl dělat. Zda běhat, křičet, mít křeče, či si tu nohu rovnou uříznout.

Ne, to není možnost. Kdybych ji uřízl, to bych o jizvu přišel. Pro jizvu přežiju bolest. Pro jizvu přežiju vše.

Co tedy dělat při zmáhání bolesti nad veškeré bolesti? Běžet?, křičet?, křečovitě se svíjet?, neřezat? Ale já jen ležím a nechám tu bolest ať se vstřebá. Cítím jen bolest a nechám se jí unést. Bolest cítím! Bolest je tu! Vidím, jak se nejčervenější červená přesouvá zpět a vstřebává se pod mou kůži. Jde pryč! Absorbuji svou bolest. Jde pryč!

 

Až nyní jsem si všiml toho, jak pevnou mám právě erekci.

Dech se mi už o něco stabilizoval. Je čas pokračovat.

 

Hned jak ta myšlenka přijde, sevřu svou jizvu jak nejpevněji jen dokážu. Ještě než nad tím dovedu vůbec přemýšlet, musím se snažit zatnout prsty jak nejsilněji to jde do jizvy a vyvinout tlak na dlaň. To je ono. Je to bolest jako nikdy. Bolest jak čert. Bolest jako ďábel. Bolest jako Bůh. Nedá se to vydržet. Druhou rukou hledám oporu. Pevně stisknu své lýtko na druhé noze. Na něm žádná jizva není. Prvně se snažím jít v myšlenkách jinam. Všímám si toho, jak je to nezjizvené lýtko měkké. Za to jizva je tvrdá jako kámen. Ta jizva sice budí bolest, ale zato bude nakonec pevnější než kdy jindy. V tom je jizva krásná. Musím se na ni podívat. I přes tu bolest na ni musím myslet. Má mysl patří jen jizvě. Jen ať si bolest přijde a zaplaví mě. Stejně jako jizvy, nakonec budu jen silnější. To bolesť mě dělá silnějším. Tak ať si bolest přijde. Mačkám ještě silněji. Na ruce mi vybíhají žíly. Myšlenky se vytrácí. Zůstává jen jizva. Svět jde pryč. Užívám si svou jizvu. Hlava se mi začíná klepat. Cítím, že je má ruka vlhká potem, ale to je naprosto nic proti té úděsné bolesti. Mám skoro chuť zabodnout se, jen aby to skončilo. Cítím, jak má noha pulzuje. Ani jsem nevěděl, že je taková bolest možná. Je to agonie. Teror. Najednou cítím mokro ve svých kalhotech a bílou tekutinu linoucí se mými trenkami. Přestanu a odložím svou ruku.

 

Právě jsem zažil ten nejsilnější orgasmus svého života.

 

Extáze. Pocit absolutní krásy skrz bolest. Čert, ďábel i Bůh se z bolesti vstřebali přímo do mě a očistili mou mysl. Je to absolutní krása. Miluji svou jizvu.

 

Lidé neví, o co přicházejí. Ani já jsem nevěděl, o co přicházím. Ta nehoda byla tou nejlepší věcí, co mě kdy mohla potkat. Můj život není můj. Jak já jen miluji svou jizvu. A bez nehody bych jizvy nedostal. A bez jizvy bych nikdy nepotkal čerta, ďábla i Boha. Bez jizvy by nebyl můj život ten, který nepatří mně. Ta jizva je připomínka toho, že žiji. I toho, že ten život je bolestí. Miluji svou jizvu. Je zázrak, když je člověk vůbec naživu.

 

Jak já si užívám svých jizev.

Doktor mě nutí chodit na setkání lidí s jizvami. Ostatní vůbec neví, jak si užívat svých jizev. Ostatní vůbec neví, jak krásná příležitost je potkala. Život bez strastí není člověku hoden žití. A život bez bolesti by byl prázdnější než smrt.

Na setkání promlouvají ti slabí lidé o tom, jak jim jejich jizvy přinášejí nepříjemnost, ale i přes ně jsou ochotni žít. Když to říkali, měl jsem kamenný obličej, ale z jejich slabosti jsem se cítil opravdu hrůzně. Jaká jsou to monstra – nevědí, jak si užívat svých jizev!

Já k nim promluvil jen jednou. Bylo to mé třetí setkání a vedoucímu přišlo divné, že nemluvím. Pověděl jsem jim, jak jsou nicotní a jak by měli milovat své jizvy. Mé jizvy mi přinášejí potěšení a právě pro ně jsem ochoten žít. Nyní měli hrůzu v obličeji oni. Vrhli se na mne jako banda psů, i když se to snažili dělat v rouchu pomoci. Říkali mi, že jsem stále dost zdráv a svobodný, že mne mé jizvy nepoutají a nesvazují. Nechápou to. Chtěli, abych zavrhl jizvu. Abych žil jen s ní, nikoliv pro ni. Chtěli mně uvrhnout zpět do nicoty a sebrat mi jedinou věc, jež mě převyšuje nad mé nicotné já. Já jsem svobodný kvůli svým jizvám. To jizvy dávají mému životu hodnotu, skrz které mohu projevit svou svobodu! Bez jizvy bych neměl nic, byl bych ztracen bez hodnoty a neměl bych v čem být svoboden.

Když se nechám omezit jizvou, tak mi jizva ukáže svobodu. Bez jizvy by totiž nebylo nic.

 

Když jen tak ležím se svou jizvou, vše ostatní přestává existovat. Všichni lidé, místa i čas a prostor se rozplývají před mou myslí, takže jediné, co jsem schopen vnímat, je mé vnímání samo a jizva, která se k mé existenci nutně pojí. Jsem schopen jen ležet, a nechat vše plynout, zcela očištěn od tohoto světa.

Já měl být mrtvý už dávno a tímto stavem se jen vracím k tomu, čím jsem měl být. Já již nejsem schopen žít, jako…, jako ti ostatní. Od té doby, co jsem se setkal se smrtí a ona mi řekla, že všechno je nic, již nejsem schopen žít. Člověk je nic a jen skrz jizvu jsem schopen do toho proniknout a splynout s nicotou samotnou. Nemohu již milovat nic jiného. Ta jizva je připomínkou, že nemohu milovat nic lidského, ani nic, co vzešlo z tohoto světa. Mohu milovat jen svou jizvu. Má zkaženost je odporná a já si ji zamiloval.

Můj život není můj. Doktor mi to říkal. Za svůj život jsem dlužníkem osudu. Měl jsem již dávno být mrtvý. A jizva je toho důkazem.    

 

Tak si tedy žiju. Za hranicí veškeré slasti i strasti. Za hranící dobra a zla. Někde mezi velkým potěšením a velkou bolestí. Pouze s uspokojením z jizvy. Jak já jen miluji svou jizvu. Stále se mi potvrzuje, že spokojenost leží také mimo radost, mimo dobro a mimo lidské věci. Jizva je má spokojenost. To je vše, co potřebuji. To je vše, co kdy budu potřebovat. To je jediná čistá věc tohoto světa. Žiji tak, jak je mi dáno, tedy žiju tak, jako bych už měl být mrtvý.

 

Ta jizva je připomínkou toho, že mám již být mrtvý. Doktor mi to říkal. Je to připomínka, že se nikdy nemusím stydět za to kým jsem. Já už totiž být nemám. Ta jizva mi otevřela dveře bolesti. Ta jizva mě dělá čistším člověkem. Jak já jen miluji svou jizvu.

 

Miluji svou jizvu. Podívám se na své pravé lýtko. Bolest se již utlumila. Je čas pokračovat.

 

***

“Ničitele morálky zvou mne dobří a spravedliví: má povídka je nemorální. Máte-li však nepřítele, nesplácejte mu zlého dobrým; neboť to by ho zahanbilo. Nýbrž dokažte, že vám způsobil cosi dobrého.”

Friedrich Nietzsche; Tak pravil zarathustra – O ušktnutí zmije