čistota

Dámo či pane, jen si nastupte. Narodili jste, poǰdte si tedy sednout do lokomotivy života, ať váš život za něco již stojí! Ano, vím, že lokomotiva vyzařuje ohromnou tajemnost, a ne, nemáte na výběr. Tak už běžte dovnitř, lokomotiva brzy vyrazí.

Už to jede, kola se otáčí! Lokomotiva života vyrazila a tvůj život má směr. Jak se rozjela! Kolik jen páry stoupá z komínů! Jaké to tempo! Jen ať jede a jen ať se kymácí. Není ta lokomotiva krásná!

Po chvíli se ale začneš ptát. Copak to je za lokomotivu? Kudy jede? A jak vlastně funguje? Neboj se, i když jsou tyto otázky nejvyššího kalibru, nejsou to otázky se složitými odpověďmi. 

V centru lokomotivy je kotel, zvaný žádost. Do tohoto kotle se musí házet palivo, aby lokomotiva života mohla jet dále. Když má lokomotiva palivo, tak z ní chrčí pára jak od hrnce a je rychlejší než blesk sám. Pokud nemá palivo, tak lokomotiva propadá dekadenci, zpomaluje, neví kudy kam a celkově její interiér začíná upadat. Mnohdy bys ani nepoznal, že lokomotiva bez paliva má býti lokomotivou života.

A čím je tedy kotel žádostivostí plněn? Co je toto zázračné palivo, jež dává zrozenému životu smysl? Jen se podívej. Je jím štěstí. Ano, štěstí, tak prosté to je. Nastoupíme na lokomotivu života a necháme se pohánět štěstím. Čím více štěstí, tím vyšší hodnotu lokomotiva života má. A z počátku je cesta opravdu rychlá. Štěstěna je štědrá a hází štěstí do kotle kolik jen může. Proto také jede lokomotiva sem a tam, bez toho aby v jakékoliv zastávce musila déle pobýt. Stále kupředu, stále šťastně a stále za nějakou novotou. Rychle a šťastně, proto také dětství plyne rychle a šťastně. Lokomotivě, která má dostatek štěstí, tak tedy bude štěstí stačit. Alespoň prozatím…

Ale copak se to děje, ona nastala nějaká zátěž! Lokomotiva života ztrácí na páře a začíná zpomalovat! Jaký je tomu důvod, slyším se tě ptát. Dá se to zpravit? Je mnoho důvodů, proč lokomotiva života může zpomalovat a všechny mají co společného s kotlem žádostivostí a jeho palivem. Občas se stane, že palivo dojde. Vlastně nejen občas, ale často. Štěstí bude vzácnější a vzácnější, zatímco bude ubývat. Přecejen najít štěstí je šťastná náhoda sama o sobě. To se prostě stává, když lokomotiva přechází z fáze dětství do nadvlády rozumu. Mnohé lokomotivy navíc nemusí mít nejlepší konstrukci už z továrny a nejsou tedy schopny štěstí přijímat v plné formě. Struktura lokomotivy prostě nedovede přijmout štěstí v celku a tak se z velkého štěstí stává malé. Dalším důvodem je, že se lokomotiva štěstí stala vybíravou. Štěstí byla krmě její mládí a když se stává velkým lokomotivovým veteránem již ji štěstí omrzelo. Kotel žádostivosti by chtěl ochutnat jiného paliva, v naději že toto palivo bude chutnější.

U mnohých ovšem tyto problémy nastat nemusejí. Je mnoho kotlů na mnohých lokomotivách života,  při nichž žádné potíže nejsou a kotle si celý život pochutnávají na štěstí. Kotel je stále žádostiv žádostmi, jež lze jednouše uspokojit štěstím a štěstí má zároveň dostatek. Mohla by to být i většina lokomotiv. Zde ani nadvláda rozumu není potřeba a lokomotiva života může zůstat v nadvládě emocí.

Co my však budeme dělat s těmi porouchanými lokomotivami, jímž štěstí nestačí? Přece je nenecháme na odpis, jen jelikož jim štěstí není dostatečné či jim štěstí nefunguje. Naštěstí máme ještě jedno konkurenční palivo, kterým se dá lokomotiva života pohánět. A tímto palivem je spokojenost.

Spokojenost je však materiál ještě více zahalen tajemstvím než štěstí. O štěstí víme tolika, že je za mládí všemi vyhledáváno, bez toho aby nad ním museli přemýšlet a ti co přemýšlet nezačali, po něm touží dodnes. Člověk musí štěstí míti, aby štěstí našel, jako když se hraje v kostky a následně je šťastný z uspokojení svého kotle žádostivosti. Kotel štěstí přijme, rychle se opojí a pak rychle vyhasne. Štěstí je velmi silná, ale velmi krátká energie. Kotel se nabaží, přijme štěstí v jeho plnosti a už ve své žádostivosti vyžaduje, aby bylo toto palivo doplněno a vrhá se za jiným štěstím. Jako cukr nás rychle nasytí a ještě rychleji vyprázdní v touze po větším množství cukru.

Spokojenost je mnohem pomalejší palivo, přirovnávající k proteinům. Když jej hodíte do kotle, kotel samotný nebude nějak nadšen, z komína se sice bude valit pára, přesto nějaká zadčouděná a na první pohled větší rychlost lokomotivy neuvudíte. Přesto po vzplanutí spokojeností bude lokomotiva pomalu ale jistě nabírat na rychlosti, stejně jako se její síla bude zvětšovat. Lokomotiva dostane svou energii, akorát ji nevypotřebuje najednou, ale využívá ji ke svému postupnému zdokonalení. To je rozdíl mezi palivem štěstí a palivem spokojenosti.

Jaký je však původ této spokojenosti? Víme, že původem štěstí je převážně štěstěna a schopnost lokomotivy toto palivo vstřebat? Jak lokomotiva ale získává spokojenost? Hned naproti peci žádostivosti je tabulka. V této tabulce se nacházejí příkazy lokomotivy samotné, o tom jaké cesty má lokomotiva vyhledávat. Tato tabulka se zve tabulkou hodnocení. Jak již bylo řečeno, tabulku hodnocení si vytváří lokomotiva samotná, na základě svého smyslu. 

Ne každá lokomotiva však smysl má. Smysl není přecijen podmínkou jízdy. Pokud je pec žádostivosti uspokojena svým palivem štěstí, nikdy si ani nemusí svou tabulku hodnocení vytvořit a nemusí tedy ani hledat smysl, dle kterého je tuto tabulku třeba tvořiti. Může ale nastat i opačný problém. Kotel žádostivosti vyhasíná, štěstí není lokomotivě dostatečné a tak se pozře na tabulku hodnocení v touze po spokojenosti. A tehdy se může tato lokomotiva dovědět, že i přes nedostatek štěstí je její tabulka hodnocení prázdná, jelikož nezná smysl na jehož základě jej vytvořit. I když lokomotiva žadoní po hodnocení, nikdy se nesatkala s uspokojivým smysl, který by jej přinesl a tak je i palivo spokojenosti ztraceno.

Mnoho lokomotivy jimž se nedostalo dostatečného paliva štěstí tento problém mají. Štěstí došlo, tabulka je však prázdná. Řešení je jednoduché. Zaplň tabulku čímkoliv můžeš. Začnou tedy bloudit po kolejích světa v touze po nalezení smyslu ke tvorbě tabulky hodnocení. Tento jev se nazývá vůlí ke smyslu, což může být obrovský hnací síla, především protože když lokomotiva tento smysl konečně najde, má dostatek paliva pro to, aby překonala cestu i všelijakými nehostinými terény. Zatímco lokomotiva plynoucí na štěstí i štěstí při cestách vyhledává a jezdí tedy po těch nejhezších kolejnicích, lokomotiva plynoucí na spokojenosti může vyrazit i do nehostiných terénu v touze poznat co se v nich skrývá. Dokonce jí nehostinné cesty v tvorbě smyslu napomáhají.

Nesmíme zapomínat, že palivo spokojenosti je stejně tak mocné jako nebezpečné. Vůle ke spokojenosti chce pouze hodnocení, to jaké to hodnocení je je až druhotné. Lokomotiva může tedy ve své vůli po smyslu být přivedena k hodnocení, které aktivně slouží k tomu, aby lokomotivě bránila v jejím cílům. I smysl může být protichůdný k životu samotnému. Nemluvě o tom, že smysl lokomotivy může mít i důsledky ubližování jiným lokomotivám.

Ale teď přejděme k tomu, proč jsi tady. Přišel jsi na lokomotivu života jakožto pozorovatel, který chce poznat její tajemství. To je opravdu velký úkol a já ti blahopřeji již vůbec k vybrání tohoto úkolu. Nyní jsi to poznal. Lokomotiva má pouze dva paliva, štěstí a spokojenost vycházející ze smyslu. Štěstí je plné mladistvé rozpustisti, ale je mimo naši kontrolu. Spokojenost je plná stařecké rozvážnosti a závisí pouze na smyslu jež si zvolíme. Jak tedy zvolit tento smysl, když už nás osud donutí jej hledat. To je opravdu problém nad všecky problémy…

Prvotní otázkou může být, zda si vůbec můžeme sami nakreslit tabulku smyslu z vlastní vůle. Většinou ji maluje okolí kterým lokomotiva projíždí za ni samotnou skrz své výpravy (samozřejmě pod dohledem lokomotivy), je tedy možné si ji nakreslit jen tak z libovůle? Nebude to jen náhodná čmáranice na seriózní tabuli, bez toho aby na ní měla právoplatné místo? Nejspíše ano. Přesto se i čmáranice může do tabule vrýt a stát se jejím právoplatným dílem. I když to prvně byla čmáranice ke které lokomotiva necítí povinnost, můžeme si říci, že budeme i tak lokomotivu směrovat dle této tabule hodnot jakoby z libovůle. Na všech výhybkách a na všech cestách se tedy držíme vlastní falešné tabulky hodnot, dokud se skrz naše rozhodnutí nevpije dostatečně dovnitř, že se proměnné ve skutečnou tabulku hodnot. Fake it till you make it!

Nyní již můžeme přejít k otázce, čím tuto tabuku vlastně vybarvit? Má mít text červenou barvu lásky, či rudou barvu krve? Má mít duhovou barvu schopnosti, či černou barvu přízemnosti? Modrou nevinnost čistého nebe, či zelenou barvu přijetí přírody? Obávám se, že tato otázka je hlubší než se zdá a její kořeny plynou až k otázce všech otázek – proč žiješ? 

Když nahlídneme do procesu fungování lokomotivy života a tvorby tabulky hodnot, zjistíme stále, že tabulka hodnot je jaksi falešná. Vždyť jak jsme o tom mluvili, do tabulky se píše skrz faleš. Buď do tabulky zapisuje nějaká cizí síla mimo lokomotivu, u které si nemůžeme být jisti, jaké falešnosti nadepsala, nebo si dovnitř napíše falešnosti lokomotiva sama, tak dlouho dokud jim neuvěří. Poté ale může lokomotiva zjisti jednu věc. Lokomotiva života není vázána svou tabulkou hodnot! Může udělat skok vedle od svých hodnot na jednu stranu a následně úskok na druhou, přesto lokomotiva jede dále, i když zcela poruší své hodnoty. Můžeš si klidně zkusit sáhnout na tabulku hodnot milý diváku. Vše na ní je napsáno křídou, k jejímuž smazání stačí jen jediný prst. Hodnoty lokomotivy života jsou jen smazatelnou křídou na tenkém plátečku. Veškeré její rozhodnutí, libosti i nelibosti jsou jen jako díla náhodných sil, pochodů a rozmarů, která vyústila v tabulku hodnot na všemi-způsoby pochybném základě. Lokomotiva je ve svých cestách svobodna, nemá identitu, pouze si volí identitu, aby se její tabulka hodnot nesmazala. Lokomotiva je však ničím, pouze neustálým cestovatelem tímto světem.

Jak teď tento problém vyřešit? Existuje naděje na tvorbu spokojenosti bez falešné víry v arbitrární tabulku? Domnívám se, že jsou dvě možnosti. Jedna z nich útočí na tu část falešné víry a druhá útočí na arbitrárnost tabulky.

Lze se zbavit falešné víry a přesto zachovat arbitrární tabulku. Říci, že na tabulce jsou napsány náhodné hodnoty, o kterých víme že jsou falešné, přesto se podle nich budeme chovat. Nevíme nic a nemůžeme to vědět, přesto prázdná tabulka nicoty není pro náš život praktická, tak na svou tabulku dáme něco, ať alespoň můžeme žít, i kdyby podle falešných hodnot. Možná je to absurdní. Možná je to skeptikova poslední záchrana. Přesto to nějaký způsob záchrany je.

Můžeme taktéž zaútočit na arbitrárnost tabulky. Můžeme si říci, že veškerá naše hodnoty mohou být falešné a tedy přejít do stavu nicoty, ze kterého vykováme nové hodnoty, které jsou hodnotné sami od sebe a zapíšeme je na tuto tabulku hodnot. Jako fénix zabijeme veškeré hodnoty, jenom proto abychom našli axiomy hodnot nových. Tyto pevné body, které podpírají sami sebe, v doufání že mohou být pilíři k tvorbě hodnot nových. Toto je riskantní úkol z mnoha důvodů. Nemáme vůbec jistotu, že nějaké takové hodnoty existují. Může se taktéž stát, že rozbijeme veškeré hodnoty, staneme se ničím a přesto žádné hodnoty neobjevíme. Pak nám už nezbyde absurdno ve falešnosti. Pak nám zbyde jenom nic. Může se taktéž stát, že objevíme hodntoy, jež nazveme axiomy a přesto tyto hodnoty nebudou mít vyšší cenu než žádné jiné. Budou to falešné axiomy, kterým ve svém nesprávném domnění budeme věřit. Každý kdo nemá smysl totiž hluboce touží po smyslu a tato vůle ho může přinutit věřit i těm nejhloupějším lžím…