čistota

Před rokem jsem neplánovaně vyjel na konferenci v Ivano-Frankivsku ohledně znovuvybudování Ukrajiny. Tato konference se konala i letos, tentokrát ve Lvově. Proto bych znovu chtěl shrnout své pocity.

***

Konference začánala v sobotu. Přijeli jsme v pátek večer a šli společně s Ukrajinci a mnoha dalšími zahraničními hosty do baru. Ulice byly plné života a bary byly plné patronů. Na zdraví.

Po desáté nás z baru vyhodili. O půlnoci bude začínat zákaz vycházení, tak nás vyšoupli. Šli jsme ulicemi do dalšího baru. Ulice byly plné života a bary byly plné patronů. Dali jsme si hořící panáky nazvané Charkovský most. Na zdraví.

Slovanské tradice se poznají.

***

Už při první přednášce vypadla elektřina.

V některýh částech Ukrajiny mají strategické vypínání proudu pro šetříni elektřinou. Toto ovšem bylo neplánované. Neplánovaný blackout nastal během konference ještě mnohokrát.

Konference se zaměřovala na zlepšení hospodářské situace Ukrajiny po válce. Z toho co jsme viděli, se ovšem hospodářským odvětvím přípravy květin, ztloukání rakví a výroby svíček daří až moc.

***

Místní nás vzali na válečný hřbitov. Znali naše cynické jazyky, proto nás předem varovali, že se jedná o posvátné místo, kde za žádnou cenu nesmíme vtípkovat.

Nemuseli nás varovat.

Zdálky jsme viděli pole žlutomodrých a červenočerných praporků. Jako správní turisté byl náš první impuls samozřejmě vyfotit si je, což jsme udělali.

První rakve jsme si prohlédli společně. Vojáci měli dřevěné rakve, na kterých jsou živé květiny. Za každou rakví jsou minimálně dva praporky – ukrajinská vlajka a vlajka dle výběru (většinou vlajka pluku). Na rakvích leží svíčky a jsou tam pověšeny kříže. U každého je fotka vojáka, mnohdy více.

Překvapivý počet vojáků má na hrobu vlajku evropské unie.

Prohlížíme si dekorace na rakvích a vlajky, jako turisté v muzeu. Čteme si data narození a úmrtí, jako by to byly informační cedule. “Ještě jsem naštěstí nenašel nikoho mladšího než já.” povídá čerstvě zletilý kamarád, jako by úmrtí prodloužené o pár let bylo méně tragické. Nebojte. Nalezli jsme nakonec i někoho mladšího než on.

Roky narození se mění. Většinou to jsou osmdesátky a devadesátky. Roky úmrtí zůstávají stejné. 2022, 2023, 2024. Každý měsíc alespoň pár nových přírůsků.

Jdeme polem, ze spodu nahoru. Rozdělili jsme se. Nikdo z nás nemůže fyzicky zvednout hlavu nahoru. Zde se chodí jen se sklopenou hlavou.

Vzadu jsou právě nové přírůstky. Ještě pro ně nestihli vytvořit dřevěné rakve, takže mají jen hliněný násyp.

Zhruba co třetí řadu stojí živý ukrajinec. Otec sedí u hrobu. Přítelkyně šla zavzpomínat. Rodina i s dítětem předškolního věku stojí pohromadě. Čtyři školačky přišli k hrobu ženy a začali na prsou vytvářet kříž. Vše v tichosti.

Hroby jsou zdobené. Mají nálepky, plyšáky a oblíbené sladkosti. Jeden hrob měl dokonce přibytého drona. Zkoumám, co vše lze na hrobech najít. Zastavím se u podivného data. Na fotce hrobu vidím úsměv muže s podobným střihem bradky jako já. Byl jen o pět dní starší než já. Zemřel minulý měsíc. 19.06.2024. Nepřečtu ani jeho jméno. Neumím cyrilici.

Řadu za mnou mezitím sedí muž u svého syna. Celou dobu zde mám nemístný pocit. Mně se ta válka skoro vůbec netýká. My jsme jen jako turisté, co se sem přišli podívat. Já nemám místo tu být. Já nemám místo vám toto vyprávět. Znásilňuji zde jejich příběhy a jejich strasti. Chodili jsme mezi hroby se slzami a zhrůzenými tvářemi. Jako turisti, kteří jdou do divadla. Ironie celého tohoto textu je zmíněna.

Cestou zpátku začnu počítat. Řada má 15 hrobů. Zkouším spošítat počet řad. Je jich ovšem tolik, že na konec nedohlédnu. Můj odhad je 60 řad. To značí dohromady 900 hrobů mrtvých vojáků.

Pole bylo zaplněno jen způlky, takže se do něj vejde ještě dvojnásobek.

Neměl jsem sílu se zeptat, zda je toto jediný vojenský hřbitov v Lvově. Na cestě zpět jsme ovšem v tomto městě projížděli kolem dalšího. Každá obec měla svůj. Některé měly v centru vyvěšenou ceduli s fotkami mrtvých.

***

Místní nás poté vzali do kolečka, kde jsme vyjadřovali své pocity. Mělo to sloužit k tomu, aby se nám turistům ulevilo. Účel to splnilo. Turistům se ulevilo. Jako bychom byli my ti, co potřebují ulevit.

Chvíli jsme poté společně seděli na schodech u hřbitova. Mluvili především mezinárodní hosté. Jako bychom byli my ti, co potřebují mluvit.

V kolečku Ukrajinka říká, že cítí hlavně hněv. Kamarád se jí pté zeptal, zda někoho tady znala. Jen přikývla.

Pocit hněvu při pohledu na mrtvé má tendenci k moralizování. Nečiňme tak prosím za těchto okolností.

***

Na místě jsem nebrečel. Při vzpomínání a spisu těchto řádků brečím.

Všichni turisté již brečeli.

***

Poslední večer jsme šli opět do baru. Zaklepali jsme na neoznačené dveře. Otevřel muž s kalašnikovem a zvolal “Slava Ukrajini!”. “Herojam slava!” zvoláme nazpět a pouští nás dovnitř.

Pro nás je jídlo velmi levné. Ukrajinci by na večeři zde museli pracovat třetinu dne.

Jídlo bylo dobré a tučné. Pivo je hutné.

Jako zábava v baru bylo střílení na Putina. Za pultíkem byl terč s hlavou Putina, na který jsme stříleli kuličkovkou. Po této střelbě ovšem nikde netekla krev a tělo nebylo odvlečeno do dřevěné rakve.

Bavili jsme se. A chvíli jsme nemuseli přemýšlet o děvěti stovkách rakví kousek od nás. Tak to chodí.

***

A pak jsme odjeli do svého bezpečí v česku. Turismus byl ukončen.

***

Přispět Ukrajině můžete třeba skrz organizaci Člověk v tísni či přímo armádě.