čistota

D.A. Absentoláska

aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád moderní básně

Pozn.: slovo moderní je zde využito v časovém významu. Moderní básně se zde mnohem více blíží postmoderně, performační poezii, slam poezii, experimentálním stylům a jiným (anti-)hnutím, které jdou do rozporu s modernou či formalismem.

Nenáviděl jsem moderní umění, moderní kulturní kulturu a zejména moderní básně. Pak jsem se ovšem naučil zahodit veškeré své starosti pryč a zamiloval si moderní básně. Zde je návod, jak můžete v pěti krocích také milovat moderní básně.

 

1. Všimněte si nicotnosti moderních básní

Básně je typická svými charakteristickými zvukovým prostředky, jakými jsou např. metra (střídání krátkých a dlouhých hlásek), eufonie a rýmy. Moderní báseň ovšem opustili některé postupy dob minulých. Už se v nich typicky nevyskytují takové postupy minulosti, jakými jsou např. metra, eufonie a rýmy.

Přečtěte si několik moderních básní, ať na svém jazyku pocítíte jejich hořkou chuť. Ať pocítíte jejich nicotnost. Nemají velkou formu minulosti. Nemají jasné poselství minulosti. Nemají jasnou strukturu minulosti. Těžko lze poznat jejich motiv, natož jejich argument! Skáčou sem a tam, jako by nedokázali udržet myšlenku.

Moderní básně se nerýmují. Dnes se rýmují už jen básně dětí pro své lásky.

Jak jsou moderní básně ve své formě nicotné, oproti velikosti klasiků minulosti!

Dnes by již velká díla klasiků nemohla vzniknout. Napsat rozsáhlý epopej či národní epos, či upřímné sonety sklidí autor akorát tak výsměch a slova, že své geniální nadšení mohl dát k lepšímu využití.

2. Nasaďte si brýle deziluze ke klasikům 

Po potopení se v břečkách moderních břeček si pojďmě napravit chuť stoupáním do výšin autorů minulosti, kde všechny hlásky byli promyšleny a básně se ještě rýmovaly!

Ale co to slyší ouško mé. Ty básně trpí! Ty básně naříkají! Jsou svázány! Ty básně jsou svázány formou, hláskami a…rýmy. 

Každý verš je svázán nutností navazovat na verš předchozí a dávat prostor verši budoucímu. Každý verš je svázán zvukem svých slov. Každý verš je svázán metry. Jak strojeně a měřeně působí!

Jde z nich poznat celkově měřenost a automatičnost, a to i z básní živocích a romantických. Jsou strojené tak, aby si udrželi formu. Jak limitující.

K pochopení klasické básně ji musí čtenář studovat dlouhé chvíle. Její autor totiž svou myšlenku rozsekal naporcoval a poté svázal dohromady tak, aby si udržela básnickou formu. Kousky které se mu nelíbili vynechal, jiné kousky zveličil, či jinak poupravil, aby pasovaly do formy. Jak Frankenstein jsou tyto kousky svázány, aby strojeně spoutali něco, co spolu nepatří.

Jak strojeně tyto básně vypadají! Jak svázeně tyto básně vypadají! Jak trpí!

Čtenář se prokousává formou a čtenář se prokousává jazykem. Básně minulosti působí pompézně, nikoliv však kvůli tomu, že jejich styl a myšlenky pompéznost vyžadují, ale proto aby v čtenáři vyvolali pocit, že čtením básně jsou členy této vyšší společnosti pompéznosti. Každý kdo čte klasické básně na záchodě, bez jejich pravého pochopení, se tak už jen kvůli jazyku básně může cítit jako král na trůně.

Když čtenář svazující jazyk básně konečně rozšifruje zjistí že tato báseň pojednává o jediné myšlence. A tato myšlenka je…všelidská. Ovšem oproti názvu všelidská můžeme preferovat název jednoduchá. Láska, příroda, spiritualita, přátelství, smrt, hrdinství, válka, umění, sex a mytologie. To jsou motivy klasických básní. Je o nich co říci? Nemnoho. Básně je jen popisují. Většinou jednostranně. Většinou bez ironie. Většinou bez nadsázky.

Platí tato jednoduchost vždy? Nikoliv, nechci křivdit. Ovšem i tam kde básně netrpí jednoduchostí argumentů by se její myšlenky dali shrnout do dvou vět – tyto básně jsou protahovány jak na skřipci!

3. Není návratu

Moderní básně nám předali deziluzi. Pod vlivem postmodernismu nám předali odpor k velkým příběhům klasikům. 

Dnes neuvěříme jednoduchým bajkám minulosti – o národu, o čistotě lásky, o čistých přátelích, o čistotě hrdinství a nadlidských věčných ideálech. Modly jsme zbořili a bůh zemřel. Emoce dnešních básní – myšlenky dnešních básní – jsou komplexnější.

Báseň je od toho aby se při čtení prožívala, nikoliv od toho, aby byli její styl zkoumán profesory.

4. Co to provedli

Není to tak,že by nedokázali udržet myšlenku. Mají jen myšlenek přespříliš. Chtějí ukázat celého člověka a člověk není ucelen – člověk je mnoho myšlenek mnoho druhů, tak je zobrazují veškeré, takové jaké jsou.

Svoboda v nich vyhrává – politicky i v rýmu.

Nejsou svázány formou. Ony formu osvobodili. Forma slouží básní, nikoliv naopak.

Básně jsou osvobozeny. Jak myšlenky létají z jedné strany na druhou. Blíže lidské kondici – blíže lidskému žití

Klasikové ukrývali za hlubokým stylem plytkou myšlenku. Moderní básně ukrývají za plytkým stylem hlubokou myšlenku..

5. Usaďte se v nicotě

Kde však je v moderních básních poselství? Kde je shrnutí básně na dva odstavce do čítanek?

Moderní básně nelze zkrátit, ani přeložit. Ukazují nesvázaný kousek lidského žití – balíček slov schopen rozproudit myšlenky, vyvolat emoce a prožít blízkost k autoru. Kdyby se je člověk pokusil zkrátit, tak by nastala ztrátová komprimace.

Moderní básně nemají jedno poselství. Zkoumají poselství mnoho. Nemají ideologie. Zkoumají ideologií mnoho. Nemají velké narativy minulosti. Narativy vedou k ideologie a ideologie vede k tragédii.

Moderní básně mají mnoho myšlenek, přesto není vždy čtenáři ani jasný motiv. Vyvolávají dojem, že se pod povrchem ukráva cosi velkémo – a toto něco velkého lze i zkoumat. Moderní básně lze interpretoat každý večer v týdnu celý večer a vždy dojít k jiné interpretaci, každé odlišné a každé velmi pravděpodobné.

Co se nám tedy snaží předat. Jaké je správná interpretace?

Žádná.

Překonej mistry minulosti. Ale běžně. Hravě. 

Bez pompéznosti. Bez zatajování. Bez ideologie

S cynismem, nadsázkou a čirou hlavou.

Moderní básně odhalují, jakým způsobem lidé tvoří smysl a narativy. Moderní báseň je prožitek, její interpretací se z prožitku stává narativ. Že každý člověk si vytvoří z básně jiný narativ? To je cílem. Ukazuje to, jak je lidský prožitek sám o sobě neinterpretovatelný. Velcí klasikové prožitek vzali a poupravili jej tak, aby sloužil narativu. Moderní básníci prožitek předávají a čtenáři si tvoří interpretace, o kterých vždy cítí, že na nich něco schází. To je dobře.

Realita je neskutečně komplexní. Při každé interpretaci nám bude něco scházet. Žádná interpretace nemůže postihnout celý prožitek. Právě to nás učí moderní básně. Právě proto jsem si zamilovat moderní básně.

Začínáme prožitkem. Začínáme nicotou. Interpretací vzniká narativ. Interpretací vzniká něco. Narativ upravuje prožitek. Něco ničí nicotu. Přesto náš život se skládá pouze z nicotných prožitkům. Proč potřebujeme špinit naší mysl narativy. Proč chtít něco více, než to, co je.

Jsou určité aspekty moderního básnictví, jež se mi nelíbí. Ale jistě. Básníci si občas z boření narativů činí narativ vlastní. Tak vytváří básně, jež boří každou formu, jen aby bořili formu, i když to zachycení prožitku vlastně vůbec nepomáhá, dokonce to jde přímo proti tomuto účelu básní.

Politická agitace básní není hříchem, mnohdy je jí ovšem přes míru. Slova mají moc a autoři to vědí. Proto by si měli dát pozor, že každé slůvko v básni politické agitace, mohou napsat s čistým svědomím. Většinou však musím uznat, že se básnicí této role hájí důstojně a i básně s jasnou politickou  rolí umí zahalit postmoderní nicotou, ironií a hloubkou.

S ničením forem je nutně spojeno rebelantsví. Básnicí ovšem často zebředávají k tomu, aby rebelovali pro rebelii samotnou. Chtějí oslnit svým rebelanstvím. Píšou tak o prožitcích jako šuk, pšouk, vražda, menstruace a existenční horor, nikoliv aby nabídli prožitek, ale aby zaujali a vyvolali odpor. Dokud je to však zábavné, nemám nic proti – jen je potřeba účel zábavy odlišit od účelu nabízení prožitku.

Poslední kritikou je, že básnici mají často v hlavě smrt. Nicota básní je často zanechává v psaní o tématech smrti, absurdity a beznaději, namísto toho, aby se do této nicoty samotné zamilovali a přijali ji za svou. Stále je možná táhnou velké narativy a jsou smutní z jejich smrti. Nu což, možná odtud pramení vnitřní napětí, které dovolu prožitkům básníků mít takovouto intenzitu.

Miluji nicotu. Miluji absenci narativu. Miluji moderní básně.

Tak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád postmoderní básně